3.7.2006 – pondělí

A přišlo další ráno a další velmi brzké vstávání. Vokoun všechny honil, aby „hejbli kostrou“, jinak že nám ujede autobus a ať na snídani zapomeneme, že snídat se bude až se dostaneme autobusem do Nicova. Přes veškerá očekávání se podařilo dorazit na autobusovou zastávku včas. Ale ouha. Po desetiminutovém čekání, kdy se nic nedělo, se podařilo všem zviklat Vokouna a začalo obíhání zastávek, které byly nesmyslně každá na jiné straně křižovatky. Po velkém pátrání se všichni vrátili zpátky k výchozí zastávce a čekalo se dál. Asi po dvaceti minutách nám řidič zcela jiného autobusu oznámil, že námi toužebně očekávaný autobus má zpoždění a hned tak se ho nedočkáme. Ale naštěstí tento autobus také mířil naším směrem a tak jsme čekání vzdali a vtrhli jsme do tohoto autobusu. Oproti předešlému dni byl tento autobus poloprázdný a naštěstí se během cesty ani nijak nezaplnil.

Dorazili jsme do Kašperských hor na konečnou autobusu. Jakmile všichni z autobusu vyskákali, k úžasu všech přijel zrovna ten autobus, kterým jsme původně měli jet. S radostí a vidinou toho, že nemusíme čekat další dlouhé minuty, jsme do něj nastoupili a vyrazili do Nicova. V Nicově na nás ale čekalo nemilé překvapení. S hrůzou se totiž zjistilo, že tam není žádný obchod, ve kterém by se dala koupit snídaně. Nezbývalo, než si jako snídani dát sušenky, které byly původně určené ke svačině. No co. To přece nemůže nikoho rozhodit a tak se vydalo na dlouhou předlouhou cestu směr město Kašperské hory. Po cestě se hráli všelijaké drobné vypečené hry. A po každé takové drobné hře, čekal na pašeráckou bandu, která prohrála, ještě vypečenější úkol jako na příklad chůze bandy, kdy každý jednotlivý člen bandy měl svázanou nohu s nohou dalšího člena bandy a tak se kupředu řítila jedna velká nohatá a často padající živá hmota. Nevětší rozčilování přišlo, když se jedna z band měla zbavit veškeré vody.

Po takto zpestřeném putování, jsem se dostali na zlatokopeckou stezku, kde jsme našli i štoly. K naší smůle byly vstupy do štol zamřížované a ač jsme se snažili sebevíc, nic moc z nich vidět nebylo. Kolem poledne jsme se zdárně dostali do města Kašperské hory, kde byl rozchod. Většina se vrhla do otevřených potravin a jala se nakupovat jídlo. Nikdo nevěřil, že bude nějaký oběd. O to větší bylo pro ně překvapení, když se všichni znovu sešli na náměstí u kašny a zamířilo se na zahrádku do nedaleké hospůdky na oběd. Jídlo tam bylo skvělé. Jen ti, co si objednali pizzu, nebyli moc nadšení, protože se jednalo o pouhý polotovar ohřátý v mikrovlnce. Taková pizza je… no… řekněme nepříliš chutná.

A co nás čekalo po obědě? Přeci další putování. Vyrazilo se směr nejvýš položený královský hrad v Čechách a to hrad Kašperk. Hrad Kašperk se nachází ve výšce 886 m nad mořem. Příkaz k výstavbě hradu, který měl za úkol strážit Zlatou stezku, dal roku 1356 Karel IV. Hrad nikdy nespravovala přímo královská komora, ale vždy byl pronajat takzvaným zástavním držitelům, kterým bylo roku 1361 uděleno i právo nejvyšší soudní pravomoci v Prácheňském kraji, tedy právo pečovat o veřejný pořádek, bezpečnost a stíhat provinilce. Hrad Kašperk nebyl nikdy dobyt. Cesta na Kašperk je dlouhá. Velmi dlouhá. A vede stále vzhůru do kopce. Takže je zároveň i pěkně únavná. Když jsme konečně dorazili k hradu, tak půlka lidiček padla vyčerpáním pod informační tabuli. Hrstka statečných odolala lákavému odpočinku pod informační tabulí a vydala se přímo na hrad. Ale nemuseli smutnit. Hrad byl zavřený. Všichni bez rozdílu se vyčerpáním svalili na dřevěný můstek, který měl nahrazovat padací most a oddávali se chvilce klidu.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali znovu na cestu. Tentokrát byl cílem náš kemp. Po cestě se opět hráli různé hry jako šišková válka, vlk atd. Pozdě odpoledne jsme se dostali do skanzenu. Domečky byly opravdu pěkné a stále obydlené. Ale většina z nás už myslela jen na to, jak se dostat co nejrychleji zpátky k svému stanu. Vokoun vymyslel, že bychom do kempu mohli dojít zkratkou a tak se místního domorodce zeptal, zda neví, jak se co nejrychleji dostat do kempu Radešov. A domorodec věděl. Lépe řečeno domorodec slíbil, že nás tam dovede zkratkou, když mu v kempu Vokoun koupí pivo. Svěřili jsme tedy svůj osud do jeho rukou. Od té chvíle byla cesta opravdu zajímavá. Domorodec nás nevedl po žádné třebas jen vyšlapané cestičce ale přímo přes pastviny krav. Kromě toho, že jsme neustále dávali pozor, abychom nešlápli do kravince, jsme se brodili v něčem, co připomínalo močál, přes všelijaké bodláky, křoví a prolézali jsme skrz ohradníky, ve kterých dle sdělení domorodce zaručeně nebyl proud. Díky tomu pár z nás včetně Terry schytalo od ohradníku nějakou tu ránu. Jaký div, že nás domorodec skutečně dovedl do kempu.

Večer Suči v rozpravě s kamarády vykládal o tom, že Vokounovy celotáborové hry jsou poněkud vypečené a kromě toho, že se u nich všichni baví a často ze sebe dělají blázny, tak předvádí i takové malé divadélko pro své okolí, které z toho má samozřejmě srandu. V té chvíli Suči ani zdaleka netušil, že se jeho slova ještě tentýž večer stanou skutečností. Po setmění mělo totiž dojít k první předávce záhadného balíčku.

A No Name to s předávkou neměli lehký. Kromě toho, že se předávce zboží snažili zabránit policisté (Jirka s Vokounem), druhé dvě bandy se jim snažily balíček ukrást a předat ho místo nich. Matýsek, která dělala překupníka, čekala na pašeráky na zahrádce nedaleké hospůdky. Ze zahrádky byl báječný výhled na cestu, kde se odehrávala celá podívaná. Jednotliví členové bandy se plížili podél cesty i na ní s pistolemi v ruce. Za blízkými domky taktéž vybaveni pistolemi byli na číhané policisté. Netrvalo dlouho a strhla se bitka. Od lidí sedících na zahrádce se nejdříve ozývali nechápavé dotazy, kdo se to po té cestě plíží a co se to vlastně děje. Po chvíli dotazy ustaly a všichni se začali pobaveně dívat na bitvu, která se kolem nich odehrávala a výborně se bavili. Zajímalo by mě, jestli by se tak bavili i v případě, kdyby někdo z nich schytal nechtěný zásah vodou.

Tento večer se předání balíčku nepodařilo. Martin s balíčkem dorazil k překupníkovi příliš pozdě. Po večerní bitvě následovala dražba otroka a potom už jen zábava a spánek. Musely se nabrat síly na příští den, kdy na všechny už čekala první štreka.